Hm, .. HA HA HA. Tak musim říct, že jsem si to řízení představovala malinko jednodušejc. Naštěstí jsme jezdili hlavně na krátkym cvičišti, který se točilo furt dokola. Zatáčky jsem zvládala, ale stejně jsem neustále slyšela "TOČ TO, TOČ TO, TOČ TO!!!!!" :D protože jsem si nemohla zvyknout na vzdálenost přední nápravy od volantu, přišlo mi, že si musim víc nadjet, a to vůbec potřeba nebylo, takže jsem většinou začla točit pozdě. A taky jsem při zatáčení vjížděla do protisměru, což jsem zatim nevychytala. No horší bylo řazení. Bytostně nenávidim spojku, to je fakt vynález! Celou dobu jsem se bála, že mi něco vjede nebo vejde do cesty a já nestačim včas zabrzdit (sice by to za mě udělal učitel, ale to bych prostě selhala). Jenom jednou jsem málem přejela holuba, jo vlastně ještě jednu pani s dvěma dětma, ale učitel mi stočil volant, takže jak by řekl Homer, nůůůdáááá. Trochu jsem znervózněla, když před náma byla rovinka a učitel, kterýmu bylo dneska zrovna blbě, řekl, ať jedu prostě rovně, že si malinko oddáchne, načež zavřel oči. Poprosila jsem ho, ať radší dává pozor na cestu :D
Časem jsem se dokonce trochu zbavila nervozity, ovšem jen do tý doby, kdy mě učitel nasměroval do normálního provozu, tam jsem zmatkovala a musel brzdit on. To se mu to brzdí, když nemusí myslet na řazení a plyn! Se jim to učitelům nadává, když maj jenom dva pedály!
Jeli jsme ze cvičiště v Bráníku do autoškoly v Podolí. Jela jsem i pětapadesátkou! Ten konec mi to trochu pokazil, ale jinak učitel řikal, že se to poddá a chválil mi práci s volantem a rozjíždění, zbytek prej doladíme.
Jinak pan učitel je hodnej, zbytečně na mě nekřičí, jen když dělám nějakou fakt blbost, když přidávám plyn při sešlápnutý spojce a tak, to pak zvedne trochu hlas, ale ne tak jako v
tomhle videu :D
Bavilo mě to, a dokonce jsem se byla schopná soustředit i na konverzaci. Další jízdu mám v pondělí, tak jsem zvědavá, jestli do tý doby všecko zapomenu. Obávám se, že po mě bude chtít, abych sama dojela z autoškoly na cvičiště, a když si představim tu (pro mě) šílenou křižovatku na Přístavišti, běhá mi mráz po zádech.
PS: doprava ≠ doleva
Takže jsem zase na začátku... ale až na to přijdu, bude to velký.
Teď jsem si vzpomněla, že při Cestě do fantazie jsem nejvíc brečela u scény, kdy holčička Čihiro jela ve vlaku s posmutnělou černou postavou, která jí sleduje během celýho filmu. Ta postava ve mě budila pocit naprostý samoty, až do doby, kdy se z ní vyklubalo to, co se z ní vyklubalo:) Považuju to za jednu z nejsilnějších filmovejch scén, jaký jsem kdy ve svym životě viděla.
Jé, to bylo pěkný, když jsem měla čas koukat třeba na dva filmy denně, vždycky jsem si uvařila misku rejže, k tomu hůlky, a pustila jsem si třeba Shinobi, Aragami, něco s Danielem Wu nebo Andy Lauem, nebo nějakej jinej asijskej film. Jó, nostalgie..
